Mezi kopci cesta klikatá...

Viadukt winter varianta 27.-28.12.2010

2. ledna 2011 v 17:55 | Sorgh |  Výpravy
     Každoročně, po vánočním obžerství, jsou naše neklidné duše hnány ven, do zimy a bílé krajiny. Shodit ňáké to kilčo, vymanit se ze sladkého nicnedělání a konzumního křesťanství.
Už druhý rok padla volba na Kutiny, oblast známou, nicméně stále tajuplnou.
   Težko věřit, ale objednané počasí na tradiční zimní výpravu dodrželo úmluvu a podpořilo tak naše směšné pinožení. Teploty kolem -5, bezvětří, místy slunečno.
gf
Tak jako vždy jsme se s Blekošem setkali v Krpolu na nádru a nechali se dopravit rychlíkem do Tišnova. Cestu bych ani nezmiňoval nebýt pitomé a vepřové průvodčí, která maje ušiska zalitá sulcem naúčtovala lístek jen na jednu osobu, pak se velmi divila a požadovala doplatek. Leč její nudná šichta pokračovala dál na Prahu a my už si to pochodovali po zelené na Pasník.
Jak poudám, bylo lehce pod nulou, avšak předchozí mrazík na cestě zanechal zákeřný led, na kterém to bylo neustále o hubu.
Malebnost se dostavila zanedlouho, když jsem na louce kousek nad Nelepečí byl krajinou poprvé dojat. Došlo k výraznějšímu focení a průzkumu horizontů. Víska tiše odpočívala v objetí okolních svahů a dělala mrtvou. Ticho, klid, Vánoce...

Vrch Pasník jsme společně přecházeli celkem podruhé. Na rozdíl od minulé návštěvy kultovní bouda, kde měl Blekoš přijít o věneček, nebyla nalezena, a dolů k Dolním Loučkám jsme scházeli jinou cestou. I tak nás to ale dovedlo na koleje u portálu loučského tunelu. Dominanta nás fascinovala, fotili jsme a skotačili na kolejích. Došlo i na pár fotek z viaduktu. Následně jsme zamířili do Louček a rovnou k Suchánkům.
K našemu zklamání už neobsluhoval milý bručoun, ale jakýsi konópek, jemuž stále chyběl ten pravý cit pro své povolání. I tak ale došlo na tři škopky a dobrou masovou topinku.
     Z Louček jsme pokračovali známou cestou po žluté kolem kolejí, na Mírovou, dál po zelené do Řikonína. Zde dochází k prvnímu zmatku, když zelená značka vede dvěma směry, mapa hlásí jen jeden, no vyber si. Volíme cestu neznámou, z hlediska zimních brodů bezpečnou a suchou. Procházíme Řikonínem a kopírujeme železnici. Netrvá dlouho a po vniknutí do údolí Libochovky se nedaleko od nás vypíná majestátní viadukt. Dominantní stavba bere dech, v lesním prostoru je jaksi nepatřičná, hrozivá, avšak plně funkční. Je němým mementem a pamětníkem na tragické železniční neštěstí z roku 1970.
ljli
Chvíli podumáme, zdokumentujeme a vyrážíme vstříc posledním krokům ke Kutinám. U Bizona je opět zavřeno, my ale míříme k Orlovi, naší srdeční záležitosti. Nyní se to jmenuje
U trempů a máme zde slíbený nocleh. Uvnitř nás vítá chladné přítmí, praskající krb a stůl plný místních trampů a podivínů. Uvítání je poměrně chladné, stejně jako dobré ČéHáčko jedenáctka. Paní asi neví, nezná C.O.L. Popíjíme škopky a prozorujeme osazenstvo. Naštěstí si nás nikdo nevšímá, žijí svůj život. Něco dementů, vypitých mozků a lidí zasažených alkotrampingem je zvláštní společnost. Potichu zapíjí své osudy spojené s údolím. Zapřísáhlý trampové, je to celkem sranda, ale my jsme jiná generace, jiná kultura. Kultovní postavou čundru se stává babka s pěšinkou, klopící srdnatě jeden krýgl za druhým.
     Pomalu se upíjíme k večeru, světlo venku hasne a není už moc kam jít. Ještě si zaběhnem k Bizonovi, jestli třeba neotevřeli, dali bysme kvalitní chálku. Nic, zavřeno, proto se spokojujem se smažákem, tvarůžkovým chlebem a devíti pivy. Navečer už jsme značně znaveni, jedna žena od vedlejšího stolu začíná týrat struny a je nám nutno poslouchat ubrečené cajdáky plné vzpomínek na mládí, sex v osadě havranů a tramping. Ach, to už je moc. Ubytováváme se v pokojíku a jdeme spat. Až na moje noční kejkle, kdy zmaten a neklidný bloumám po pokoji po čtyřech nevěda kde jsem, jsme se celkem vyspali.
     Ráno tortura hlavy a sušák. Blekoš spáchá ranní hygienu ve sprše, neleníme a vypadneme ven do lesa.
Cestou se rozloučíme s viaduktem a pokračujeme krásným údolím Libochovky. Je malebně, mírně chumelí, ticho a slabý mrazík. Míjíme chaty, jedno orlí hnízdo, který už není chatou, ale pevností, mazec. U jedné haciendy Blekoš zneužije otevřenou kadibudku a vysype něco nákladu. Hned se jde líp, že pane kolego?
     Po chvíli dorážíme do Žďárce. Vesnice je pamětníkem jedné naší staré výpravy, která skončila obludnou pijatykou v místní hospůdce. Radši moc nevzpomínáme a valíme do COOPu na snídani.
Pokračujem směr Tišnovská Nová Ves, domov kultovního Dědka. Nezdržujeme se,
ngt
nechceme potkat jeho samotného ani vnuka Jarka. Cílem je dostat se do údolí Bobrůvky a navštívit obec Skryje. Leč nedaří se, trošku bloudíme a za solidního výhledu na osadu Boudy níže na toku Bobrůvky se dostáváme dolů až u osady Vrbka. Zde jsme fascinováni zděnými domky, jakousi luxusní čtvrtí ležící ve svahu nad malou fabrikou. Vše voní draze zaplacenou samotou a nóbl rekreací. Sníme o klidných večer u sklenky vína a pomalu klesáme až k řece, kde se napojíme na červenou. Ta nás vytrhne ze závistivých myšlenek a pokračujeme dál směr Dolní Loučky.
Počasí je bez chyby, slunko svítí jak najaté a na sněžných pláních v údolí skoro nevidíme, tak jsme oslněni. Putování je nudné, hrbolaté. Už se těším do hospody na jedno.
V Dolních Loučkách je nádraží z ruky, navíc hodláme spatřit poslední viadukt
této oblasti, který se nachází kousek za Loučkama směr Předklášteří. Proto pokračujeme po svých.
Za sledování kachních kolonií opouštíme obec a již za chvíli se ze stromů nad námi zalesknou první oblouky mostu. Blekoš povinně fotí, já dávám odpočnout uklouzaným nohám.
I nadále sledujeme červenou podél řeky. Matně si to tady pamatuju, kdysi dávno už jsme touhle cestou mašírovaly, tehdy opačným směrem. Pamatuju kamenolom, který je kapkou industriálu v moři přírody.
Pak už netrvá dlouho a vcházíme do Tišnova. Pivo to jistí, takže usedáme v hospě U Palce, příjemném jazzovém caffé. Právě se otvírá, podlaha je
čerstvě setřena a mi si sundáváme židle ke stolku u okna. Popíjíme Dalešice, jsou Vánoce, klid a mír.
     Vlak do Brna už nepřinese nic zajímavého, vrcholy máme za sebou. Jen je nemůžu stále dostat z hlavy, ten klid údolí Libochovky, zimní ticho a hebké vločky šimrající na skráni. Byl to jeden z milých darů k letošním svátkům.
jmuh
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nihilcut nihilcut | 2. ledna 2011 v 21:23 | Reagovat

Vážený pane, jak si dovolujete šlapat po trampingu, co vás k tomu opravňuje? Kolik jste složil písní a zažil potlachů, vy městskej hejsku? Jinak dobrej článek,na Boudách máme fleka, tak dojdite na frťana na usmířenou. Utah, osada Agalloch

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama