Mezi kopci cesta klikatá...

Březen 2010

Průzkum štoly a harašení v Kostelíku

31. března 2010 v 9:31 | Sorgh |  Výpravy

Oblíbenost lokality Křtinského a Jozefovského údolí je u mě značná a tak právě sem neomylně směřovaly moje kroky, když jsme se s kámošama z práce vydali mrknout do nějakých skalních dutin. Oba nejsou místní, proto jsem jim hodlal ukázat Kostelík u Býčí skály, případně Jáchymku.
grhge
Počasí ten den ukázalo, že s jarem to nemyslí vážně a spustilo sněhovou nadílku. Jinde v republice kalamity, v Krasu slušná sněhová pokrývka, avšak zcela průjezdná.
Kromě Kostelíku jsem měl ještě jeden postraní úmysl. Naproti Býčí skály se nachází nějaká štola, zazděná cihlama, ovšem s vyraženým otvorem. Na stránce Badatelny jsem se dočetl, že v padesátých letech minulého století se zde měla razit nějaká továrna, ovšem kvůli nedostatku peněz se stavba zastavila. Tak jsem chtěl zjistit, jaký je stav.
Zaparkovali jsme u Býčiny a prvně se vydali mrknout na štolu. V cihlové zdi byl opravdu vybourán otvor, avšak poměrně vysoko nad zemí. Avšak zdánlivě uzamčená plechová dvířka u země jsem s překvapením v pohodě otevřel, zámek nikde. Po chvílu už jsme výkonným halogenem šťourali do nitra kopce. Štola není příliš dlouhá, kolem 80 m, ale částečné zatopení vyžaduje hodně vysoky holínky či rovnou broďáky. Proto jsme nešli až na konec a spo
kojili se se zvídavým pohledem.
Více zážitků poskytlo lezení útrobami Kostelíku. I přez časté výlety jsem dosud neměl tuchy, že je tam malá soustava plazivek. Velmi pěkná průprava pro klaustrofobika jakou jsem já. Systémek má tři vchody a prolézt se to dá všemi směry. Jen při vstupu z hlavního dómu je třeba se připravit na porci prachu pokrývající celou vstupní šachtičku.
Nakonec po zdolání
těsných prostor jsme se provětrali při slanění z horního okna, kam se dá dostat zvenku po stráni. Jako pavouk se člověk snese na vlákně doprostřed chrámové lodi.
Jen nutno vykoumat ukotvení lana, pač žádnej borhák či skalní hodiny tam nejsou. Je třeba využít kmínky keřů, připadně vklíněnce.
Protože čas pokročil, Jáchymka byla odsunuta na neurčito a jelo se domů.




hthr

Crusade Of The Black Conquerors Tour 2010

31. března 2010 v 9:10 | Sorgh |  Muzika
Nekladu si za cíl dávat rozhřešení kdo byl ten večer nejlepší a čí včelín dává více medu. Šlo o to strávit večer u živé hudby, popít pivko a pokecat o životě. Pokud k tomu měly hrát akvizice jako např Horna, tím líp.
Tradiční prostory Faválu poskytují brutální muzice přístřeší
už dlouhou dobu a iláý
my jsme si zvykli na rozehřívací procházku z Mendláku.
Ze zkušenosti jsme si příchod načasovali chvilku před otvíračkou a zaujali místo ve frontě na lupeny. Mě byl lístek přidělen k narozkám, takže jsem nijak neofrňoval a držel hubu a krok.
Než vše odstartovala ostravská smečka Silva Nigra, stačili jsme osedlat barovky tradičně vzadu u baru a poslat tam pár doušků ze žejdlíku.

Prvně jmenovaní bubáci to rozjeli chvílu před sedmou hodinou a určili kurz celého večera směrem ke Kristu hlavou dolů. Měli velmi slušnej zvuk, snad nejlepší za celej večer, takže bylo možno rozeznat každej inštrument i sveřepé krákání v češtině. Jinak velmi slušnej black, který nijak nevybočoval z průměru stylu.
Po českém předjezdci už nastupovali pouze zahraniční návštěvníci.

Z Německa přikvačili Black Shore se svou variantou černého umění, avšak nikterak mě
nenadchli. Nejsem zastánce stylu, kdy se neustále opakují jeden dva motivy, tu kvapíkem, onde v tempu bum čvacht. Takové vaření z vody nechť je uzavřeno v tátově garáži a nepřekáží na veřejnosti.

Dánští Angantyr si vyvěsili hrdou vlajku s logem a jali se jamovat po svém. Trošku zavoněl skandinávskej vítr, občas zahoukal dutý roh, jinak sekec mazec blackárna. Opět klasika, kterou už nejsem s to docenit, ale rozhodně se nejednalo o žádnou sračku. Chvílu jsem pobyl i pod pódiem.

Víc jsem očekával od finských Horna. Jejich jméno už je
určitá značka a na poli blackmetalu jde o jistý menhir. Tady už se pracovalo s vícehlasným
zpěvem, kdy plešatí holomci zdárně sekundovali svému mistru v kutně
uřknutého mnicha. Ten ani neměl čas práci svých oveček kontrolovat, pač
neustále žehnal, zíral vytřeštěně do budoucnosti a v prstech mnul růženec s Pánem hlavou důle. A škrékal, samozřejmě. Fini Brnu ukázali, zač je toho sauna.

Hlavní primadony večera, norští bubáci Taake, nás nechali půlhoďky zahálet u piva a to neměli dělat. Klasicky se mě začaly klížit víčka a já přísahal, že do konce nevydržím. Když konečně nastoupili, klub se řádně nahustil a Ulvhedin se svou družinou tak měli řádně zatopeny pod kotlem. S prvními zvuky se spustil vzteklý monolog tlačící nám do hlav fantasmagorie bolesti, utrpení a ponížené poslušnosti. Bylo to charismatické, pravda, ovšem já už su celkem bačkora, takže jsme dodržel svůj slib a klub asi po třetím songu opustil. Oč dramatičtější byl v tu chvíli měsíc na potrhané obloze. Kochal jsem se celou cestu domů.
Vyděleno a podtrženo, byla to vyvedená akce, která měla co říct hlavně konzervám nepídícím po novém a neokoukanám, zato blažících si ve špíně čistého blacku. Skandinávie vyslala družinu, která s vervou sobě vlastní potvrdila její primát v této disciplíně. Bylo nám vyjeveno, smiřme se s tím.