Mezi kopci cesta klikatá...

Leden 2010

Funeral nation tour 2010

13. ledna 2010 v 19:12 | Sorgh |  Muzika

Ani tuny sraček sypající se na naši nebohou republiku nezabránily znesvěcení brněnské metropole hordami zpoza hranic. Jediným následkem bylo časté zpoždění cestujících a moje hastrmanská image po příchodu na Favál. Ano, jen ty pentle mi chyběly.
V klubu už bylo plno a vlhko jak ve skleníku, ale nebyl problém najít staré známé, jako vždy u baru. Sešlo se nás toho památného večera čtvero.
Mohlo být kolem sedmé, když na zešeřelé pódium vylezli první holomci z té nejvzdálenější destinace, SINATE z Nového Zélandu. Celkem netradiční oblast a malá očekávání mě drželi baru a hodlal jsem reagovat jen zpovzdálí. Ovšem marná sláva, jednalo se asi o nejlepší set večera. Následující bandy držely svoje laťky taky vysoko. Tady spíš bodovalo překvapení a naživo už málo slyšený styl, mix trash/death. Skvostně ubíjející rify, bubnová kanonáda a výrazný vokál, chvílema mě až v duchu napadali Bolt Thrower se svým pochodově přesným rytmem, stranou ni krok. Nakonec jsem přehlídku vykonal u pódia a na pivo ani nebyl čas. Pochvalu zaslouží nazvučení, protože celá manifestace byla čitelná jak večerní vina v očích dosavadní panny.
Teď už mě nemohlo nic překvapit. Hlavní primadony večera znám, tudíž očekávání kvalitního, leč známého zvěrstva. Než se tak stalo, bylo nutno vyslechnout ještě rakouské Mastic Scum. Zde se má pozornost po chvilce mírně vytratila. Celkem všední death nebyl s to zatnout drápek do mojí zmlsané psýchy, přednost tedy dostal žaludek na baru a celé vystoupení jižních sousedů tak tvořilo jen kulisu našim bohatýrským přípitkům.
Zvučení Vader trvalo trošku déle, ale chápu, že hvězdy nechtějí nic uspěchat. Sám jsem byl velmi zvědav na produkci Poláků, protože jsem je viděl pouze na Brutalech, tedy velkých festivalových akcích.
Vader prošli radikálními personálními změnami, skalní fans to asi nesou nelibě, avšak koncertní vystoupení žádnou slaboduchostí netrpělo. Hlavní ikona a pěvec Peter ostal, dále je ikonou Vader a za mikrofonem vyřvává svým charakteristickým hlasem bestie. Hlavní pozornost byla věnována aktuální novince Necropolis, ale došlo i na starší věci jako Litany apod. Velmi povedené číslo, v klubu mě borci oslovili mnohem víc.
Headlineři turné ještě nazačali a v klubu se to namnožilo jako rakovina. Kumulace fanoušků donutila i nás sebrat svoje kelímky a protlačit se krapet do čela.
Album Wormwood jsem již drobátko rozebral v recenzi a je třeba říct, že naživo to bylo něco podobného. Marduk samozřejmě odehráli dobrou show, jejich typické čmáranice neměly chybu, ale v porovnání s albem a turné k Rom 5:12 dávám bodík dolů. Spíš mě zaujali starší kousky, i když to je možná tím, že novinku nemám tak dokonale naposlouchanou.
Malou záludností podlých Švédů na závěr bylo, že nepřidali žádný přídavek. Prostě pověsili kytary a paličky na hřebík a zdar. No, kde není vřelost, není chuti. Anebo to je image?
Mě to ovšem zas tak moc nevadilo, promočené nohy mě zábly a šest piv působilo jako hypnotikum.
Proto znovu do venkovní břečky a rychle domů. Rychle znamená, že sme se stavili ještě na jedno.

Rulandské šedé 2008 - Gastvín

7. ledna 2010 v 20:35 | Sorgh |  Vínování

Dnešní večer trávím jako poslední dobou často doma. Jen s tím rozdílem, že paní odešla na babinec a já tak zůstal hlídat malouška doma sám. A protože malej zatím jen žvatlá, na přátelskou debatu jsem si otevřel lahvinku. Po několika posledních večerech pod hladinkou červeného jsem sáhl do bílého revíru a vytáhl Rulandské šedé 2008.Jedná se o víno z vinařství Gastvín, které sídlí v Hrušovanech nad Jevišovkou. Jistou zkušenost s těmito víny už mám a nikdy mě vyloženě nezklamala. Šlo však většinou o vína sudová.
Nyní otevírám tuhle lampičku s přívlastkem pozdní sběr a jsem velmi zvědav, kam debata povede.
Barva není nikterak hluboká, spíš světlejší. Vůně taky zprvu nepřekvapí, je taková tlumená, ale hezká. Co v ní cítím si netroufám tvrdit, v těchto dovednostech nemám až tolik zkušeností, řídím se spíš tím, jestli mi to voní nebo ne. Je květnaná, žádné výrazné aroma nevystupuje do popředí. V chuti mi víno vyhovuje, spíš míň kyselinek, ve druhém sledu je výrazný alkohol, toho je přítomno 13%.
Láhev z půli vypita, v hlavě to cítím, takže si zbytek ponechám na další večer. Bylo to slušné pití, i když ne přímo můj Gusta.

Dodheimsgard - 666 International

7. ledna 2010 v 15:29 | Sorgh |  Muzika


Jsa doma a hlídaje dítě, zalovil jsem v archivu a po chvílu soustředěného šmátrání vypreparoval desku, jejíž síla je zabíjející. Pro její nesporné kvality jsem se rozhodl exhumovat recku, kterou jsem stvořil pro nejmenovaný zin a vložit ji i sem. Album opravdu stojí za poslech. Její další nespornou výhodu jsem ale objevil až nyní. Při jejím poslechu není skoro slyšet řvoucí mimino ve vedlejším pokoji :-) Ale to jen tak na okraj...
Dodheimsgard v roce 1999 stvořili vpravdě nadčasovou věc. Vůbec to byl velice plodný rok. Vznikají výborná alba. Opeth natočili Still life, Enslaved vydávají Blodhemn, Emperor své IX. Equilibrium.Black metal má stále zelenou a poptávka po něm je nesmírně silná.
V tom si přijdou Dodheimsgard a natočí desku, která je radikálním obratem nejen v jejich vlastním směřování, ale razí cestu i jiným nespokojeným mozkům, kteří by svou hudbu rádi posunuli někam dál.
Asi někde tady se zrodily jikry avantgardního metalu, někde tady se začal do hudby prosazovat sykot a tep industriálu. Dodheimsgard pionýrsky obohatili svůj styl, rozšířili jeho hranice daleko do neprobádaných vod a sledovali reakce mas. Ty vskutku zanedlouho přišli a nešetřili superlativy.
Celá deska nám servíruje chaos zla a paniky, tak jak si to pan Vicotnik s kolegy představují ve svých pokrokových hlavách. "Divná" atmosféra tvoří výrazný apel k duši posluchačů.
Na úvod nám sluchovody předporcuje nemocný zvuk klavíru, který mě hned na první poslech silně oslovil a já se už nemohl dočkat, cože se to na mě vyvalí. Jako obalený polotovar se následně zmítám v ahumádním blacku s industriálním podtextem. S pocity prádla v automatické pračce si uvědomuji, že jsem právě objevil grál. Hudbu niterně mě oslovující, i přez svůj chlad hřející a potěšující.
Krom kataklysmatu běsnících kytar jsou silně oslovujícím prvkem ty pasáže, kdy tempo zvolní a deklamující hlasy se prolínají s cinkotem orezlého potrubí. Jinde již zmíněný klavírek pokládá jako uklidňující balzám (tohle berte s rezervouJ) přez celou tu estrádu lehce dekadentní pléd.
Zkrátka deska se nežene jako vychřice od začátku do konce, ale co píseň to majstrštyk v jiném duchu a světle. Je to nesmírně zneklidňující album a není od věci zde pociťovat skryté strachy. Někdo si bude libovat, jiný nevydrží tlak podprahového napětí.

Nocturnal Mortum 2009

4. ledna 2010 v 16:48 | sorgh |  Muzika

Po období ticha se z východu, z březových hájků a remízků opět ozvala trumpeta a vyrušila hejna vrabčáků nudící se v listoví. Na Ukrainu přišla zima a Nocturnal Mortum po čtyřech letech vyvrhli další sérii lidovek k poslechu a tanci. Křepčící mužici znovu fidlají, troubí a skotačí jako pominutí. Ubyla zběsilost, rychlost už není prvořadá a všudypřítomná. Pánové se zřetelně zklidnili, přibylo vrásek a tak se mezi prachem zla dají zahlédnout stopy romantiky.
Co se týče světonázoru, nejsem si jist. Azbukou nevládzem, škrékaní není rozumět, přesto zůstávám ostražitě na vartě. Je všeobecně známo, že skupina proklamovala pochybné naciolistické názory, se kterýma nejsem s to souhlasit. I proto jsem doteď vlastnil pouze album NeChrist z roku 1999, které mě sice uhranulo svou syrovostí a zlem, avšak po zjištění výše zmíněného jsem je odložil do truhly pod děravé negližé. Avšak doba pokročila, lidé se mění a s nimi i jejich názory. Proč jim nedat šanci? Odložil jsem tedy morální brýle a ponořil se do hudby.
Ta zanechává blátivé šlápoty na čerstvě vytřené podlaze jizby, prška březového listí zasypala ještě teplé lůžko. Není čas spát, vyrážím do noci k vatře, k soudruhům, a budeme spolu drhnout staré pohanské kůženasáklé kolomazí.
Blackmetal je stále živnou půdou Nocturnal Mortum, kde vkusně množí nové a nové relikvie. Přibylo folku, nálada se odlehčila a člověku je milo si desku pustit pod zvolna opadajícím vánočním stromečkem.

Marduk - Wormwood

1. ledna 2010 v 18:55 | sorgh |  Muzika

Opravdu s velkým očekáváním jsem upadnul na album zbrusu
vytažené ze soustruhu jménem Marduk. Naplní se mé naděje či se zklamaně odpotácím do Pátera k jukeboxu, bych si přiložil náplast z alba Rom 5:12?
Zmiňovaný předchůdce totiž bez obalu představil kromidlo
Marduk natočené o devadesát stupňů stranou, což se mi velmi líbilo a předpovídal jsem tak sám sobě novou éru švédských bestií,
která směřovala z kulometné palby směrem k pomalejším, avšak o to drtivějším dělostřelcům. Změny byly cítit už po odchodu Legiona na konci roku 2003, ovšem na "Romu" vše vykrystalizovalo v černý démant.
Kariéra Marduk se tak dá zjednodušeně dělit na dobu páně Legiona a pána Mortuuse. Obě etapy mají svou specifickou podobu, přičemž aktuální novinka je už třetím regulérním piškotem na Mortuusově dortíku. Proto ta zvědavost. Bude zákusek stejně zaleželý jako předchozí "Rom", nebo se výtrysk originality změní v klokotání již známé stoky?
Obligátní a nicneříkající intro zabírající první půl minutku úvodního válu se otevírá do masového hrobu padlých a navztekaných civilistů. Upalující tempo si nebere servítky a Marduk tak po vzoru svých tradic kážou bezútěšnost a prázdnotu našeho bytí. Už zde je možno nalézt několik míst zvoucích k odpočinku, kdy tempo zvolní či nastane čas pro temnou deklamaci. Ano, ta osvěžující různorodost je tu zase.
Druhý kus švédské krmně už odhodlaně dokazuje sílu středního tempa, kde to Marduk velmi sluší. Mohutné opusy skýtající pocit majestátna jsou opentleny nezadržitelnými údery bubnů, jdoucími až k morku kostí boha Hefaista. Tlučmistr Lars Broddesson zkrátka ví, jak ikonu potýrat, nebesa nechť přivřou oči.
A jsou tu další a další vály, celkem lze napočítat desatero přikázání. Z nich bych vyzdvihnul až místy black/rollovou Into utter madness a hlavně skvělou Whorecrown, kde je ústřením motivem vskutku originální melodie.
Zbytek alba pokračuje nastoleným směrem. Troufnul bych si ho přirovnat k láhvi šampusu. Po otevření dojde k výstřiku bohaté pěny, ovšem postupem času dochází k úbytku tlaku, pěna řídne a nakonec zbydou jen jednotlivé bublinky na skle. I zde po chvíli dojdou erupce nápadů a album spěje k všednímu produktu. Ale snad to není na závadu. U Marduk jsme zvyklí na určitý typ práce a ta tu prostě je. Na nějaké vrtochy není mmoho místa.