Mezi kopci cesta klikatá...

Deblínsko kutinné variace

31. prosince 2009 v 22:16 | sorgh |  Výpravy
Téměř jarní teploty okupující Vánoční svátky budily dojem, že marš Deblínským rajónem bude ve znamení lehkých bundiček a zablácených bot. Ovšem realita byla trochu jiná.

Když sem v nedělu ráno vstával, venku se třpytila jinovatka, bylo sucho a mrazivo.
V Bystrcu, kde sem na Blekoša chvílu čekal, sem si do mrazíku rytmicky podupával a nakonec mi byl azylem Albert.
Bus do Bitýšky jel na čas a nebýt party aktivních a děsně vtipných turistů, cestu bych si užil. Takhle sme strašně rádi na konečné vypadli a mazali do lesa.

Prvních pár švarných kroků nás vedlo důvěrně známou oblastí podél toku Svratky směr Šárka. Avšak kousek za industriální perlou Hartmann - Rico sme odbočili na žlutou značku do Holasic. Pomalu se nám zahřívala těla a Blekoš osvěžil atmosféru hudebníma vsuvkama značek Master´s Hammer či Vanessa, takže to šlo vcelku samo. Nakonec sme se vynořili kousek od osady Šárka.

Místní saloon byl bohužel zavřen, ale posvačit tam ze svých skromných zásob se dalo.
Dál do Březiny podél řeky nás hnala krutá žízeň. Hospoda "u něho" s názvem U mě měla na
štěstí otevříno a tak sme za chvilku klopili škopky o šestsetšedesátšest. Prostor se pomalu zaplnil a tak nám bylo sledovat galerii fotbalistů, vožungrů a podivínů, kteří trávili nedělní poledně stejně jako my v knajpě, poslouchat bzukot jak v úle s občasnými výkřiky typu dva - nula, nebo já su oteklá, šáhni, jak mě buší srdce apod. Urodilo se a bez jídla sme zdolali sedm škopků desítek od Starobrna. Na hlad nás čekal výběrovej guláš pana otce v Deblíně, tak proč si kazit chuť v paluši.
Avšak cesta na Deblín poznamenal bludnej kořen alkohol, tudíž sme posléze trošku zmateni sešli ze správnýho směru a zbytečně prošli Vohančice, ktery se nám vryly do paměti už v létě,
hlavně svým kulervoucím kopcem. Ale chmelovy palivo nabízelo dostatek oktanů překonávajících tuto teréní překážku.

Deblín byl nedaleko.

Na deblínskym statku nás přivítal pan otec, bručoun na pohled, ovšem jinak pohostinnej pan kuchyňka . Jeho guláš, na kterej se nám už sbíhali sliny, splnil veškery očekávání a potvrdil tak primát mezi dosud ochutnanými jedinci. Ovšem únava spáchala neplechu a štamrpdla archivní rynglovice vše dokonala. Bolest hlavy mě vyhnala do betle, ze které sem už v podstatě nevstal.
Z plánované návštěvy místní knajpy tak
nebylo nic.

Druhej den mě probrala vůně bílé kávy a křehkost listovýho pečiva, opět dílo pana kuchyňky,
Komunála staršího. Ještě štamprdla domácí ořechovice na cestu a bylo vymalováno. I tak bylo třeba navštívit supermarket Helena, neuvěřitelnej to kšeft s nevychovanou pokladní, a nakoupit ňákou svačinku. Pak už sme nerušeně pokračovali vstříc hvozdům na Kutiny.

Počasí se překonávalo, slunečno, trochu větřík, ale jinak idylka. Propracovali sme se krajinou na žlutou značku vedoucí údolím Blahoňůvky, kde nás rozcestník umravnil směrem na Katov. Kus této trasy sme v létě projeli na kolech, ale to byl porod v letních vedrech. Teď se jednalo o malebnou procházku. Necelej kilometr lesem nás dovedl do obce Prosatín, což je v podstatě část nedaleké Kuřimské Nové Vsi. Pro mě asi nejmalebnější místo výletu zality sluncem, hned sem si našel chalupu. Nikde ani živáčka, pouze tichá stavení, polozřícená brána, psi a my.
Za vsí nás značka opustila a my se zanořili do šera stromů. Hodlali sme projít nedalekou samotu s rybníkem a kolem potůčku Haldy dojít do Kutin. Samota s několika podivnými existencemi nám vskutku neunikla, avšak Halda odbočila a my se nečekaně ocitli na kopcích vedoucích zleva nad tratí a potokem. Nebylo třeba litovat, fasa stezka nás vedla po vrstevnici, nadešli sme tunel a po chvíli dorazili do Kutin.
Tam bylo dle očekávání pusto, i Bizon měl zavřeno. Tož sme dali sváču u vypuštěnýho koupaliště kousek od Orla. Kde se vzal, tu se vzal dědek, šedej v xichtě, evidentně vožungr a zval nás právě do Orla, prej pivo - rum - kořalka. To pro nás bylo překvapením, pač Orel byl od léta zavřenej. Dobrá to zpráva, jedná se o kultovní putyku, kde sme vždy rádi poslali pár škopků kam patří. Ale čas kvapil a nedopřál nám posedět v útrobách dravce.

Ještěže tak, protože cestou na Řikonín nás zaskočily stary známy brody. Přez léto nevinná atrakce, avšak nyní adrenalinová záležitost. Voda totiž po mrazech poklesla a ledovy kry nabízely velice chatrnou a zákeřnou oporu. Nejednou se ozvalo žbluňk, přiznávám bez uzardění, ale časovej limit sme zvládli a vlak do Tišnova stihli. Tady bylo dlužno našim tělům dodat energii formou škopku a polívky dřív, než dorazíme do Brna.
A tam už bylo hulalááá…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama