Mezi kopci cesta klikatá...

Prosinec 2009

Deblínsko kutinné variace

31. prosince 2009 v 22:16 | sorgh |  Výpravy
Téměř jarní teploty okupující Vánoční svátky budily dojem, že marš Deblínským rajónem bude ve znamení lehkých bundiček a zablácených bot. Ovšem realita byla trochu jiná.

Když sem v nedělu ráno vstával, venku se třpytila jinovatka, bylo sucho a mrazivo.
V Bystrcu, kde sem na Blekoša chvílu čekal, sem si do mrazíku rytmicky podupával a nakonec mi byl azylem Albert.
Bus do Bitýšky jel na čas a nebýt party aktivních a děsně vtipných turistů, cestu bych si užil. Takhle sme strašně rádi na konečné vypadli a mazali do lesa.

Prvních pár švarných kroků nás vedlo důvěrně známou oblastí podél toku Svratky směr Šárka. Avšak kousek za industriální perlou Hartmann - Rico sme odbočili na žlutou značku do Holasic. Pomalu se nám zahřívala těla a Blekoš osvěžil atmosféru hudebníma vsuvkama značek Master´s Hammer či Vanessa, takže to šlo vcelku samo. Nakonec sme se vynořili kousek od osady Šárka.

Místní saloon byl bohužel zavřen, ale posvačit tam ze svých skromných zásob se dalo.
Dál do Březiny podél řeky nás hnala krutá žízeň. Hospoda "u něho" s názvem U mě měla na
štěstí otevříno a tak sme za chvilku klopili škopky o šestsetšedesátšest. Prostor se pomalu zaplnil a tak nám bylo sledovat galerii fotbalistů, vožungrů a podivínů, kteří trávili nedělní poledně stejně jako my v knajpě, poslouchat bzukot jak v úle s občasnými výkřiky typu dva - nula, nebo já su oteklá, šáhni, jak mě buší srdce apod. Urodilo se a bez jídla sme zdolali sedm škopků desítek od Starobrna. Na hlad nás čekal výběrovej guláš pana otce v Deblíně, tak proč si kazit chuť v paluši.
Avšak cesta na Deblín poznamenal bludnej kořen alkohol, tudíž sme posléze trošku zmateni sešli ze správnýho směru a zbytečně prošli Vohančice, ktery se nám vryly do paměti už v létě,
hlavně svým kulervoucím kopcem. Ale chmelovy palivo nabízelo dostatek oktanů překonávajících tuto teréní překážku.

Deblín byl nedaleko.

Na deblínskym statku nás přivítal pan otec, bručoun na pohled, ovšem jinak pohostinnej pan kuchyňka . Jeho guláš, na kterej se nám už sbíhali sliny, splnil veškery očekávání a potvrdil tak primát mezi dosud ochutnanými jedinci. Ovšem únava spáchala neplechu a štamrpdla archivní rynglovice vše dokonala. Bolest hlavy mě vyhnala do betle, ze které sem už v podstatě nevstal.
Z plánované návštěvy místní knajpy tak
nebylo nic.

Druhej den mě probrala vůně bílé kávy a křehkost listovýho pečiva, opět dílo pana kuchyňky,
Komunála staršího. Ještě štamprdla domácí ořechovice na cestu a bylo vymalováno. I tak bylo třeba navštívit supermarket Helena, neuvěřitelnej to kšeft s nevychovanou pokladní, a nakoupit ňákou svačinku. Pak už sme nerušeně pokračovali vstříc hvozdům na Kutiny.

Počasí se překonávalo, slunečno, trochu větřík, ale jinak idylka. Propracovali sme se krajinou na žlutou značku vedoucí údolím Blahoňůvky, kde nás rozcestník umravnil směrem na Katov. Kus této trasy sme v létě projeli na kolech, ale to byl porod v letních vedrech. Teď se jednalo o malebnou procházku. Necelej kilometr lesem nás dovedl do obce Prosatín, což je v podstatě část nedaleké Kuřimské Nové Vsi. Pro mě asi nejmalebnější místo výletu zality sluncem, hned sem si našel chalupu. Nikde ani živáčka, pouze tichá stavení, polozřícená brána, psi a my.
Za vsí nás značka opustila a my se zanořili do šera stromů. Hodlali sme projít nedalekou samotu s rybníkem a kolem potůčku Haldy dojít do Kutin. Samota s několika podivnými existencemi nám vskutku neunikla, avšak Halda odbočila a my se nečekaně ocitli na kopcích vedoucích zleva nad tratí a potokem. Nebylo třeba litovat, fasa stezka nás vedla po vrstevnici, nadešli sme tunel a po chvíli dorazili do Kutin.
Tam bylo dle očekávání pusto, i Bizon měl zavřeno. Tož sme dali sváču u vypuštěnýho koupaliště kousek od Orla. Kde se vzal, tu se vzal dědek, šedej v xichtě, evidentně vožungr a zval nás právě do Orla, prej pivo - rum - kořalka. To pro nás bylo překvapením, pač Orel byl od léta zavřenej. Dobrá to zpráva, jedná se o kultovní putyku, kde sme vždy rádi poslali pár škopků kam patří. Ale čas kvapil a nedopřál nám posedět v útrobách dravce.

Ještěže tak, protože cestou na Řikonín nás zaskočily stary známy brody. Přez léto nevinná atrakce, avšak nyní adrenalinová záležitost. Voda totiž po mrazech poklesla a ledovy kry nabízely velice chatrnou a zákeřnou oporu. Nejednou se ozvalo žbluňk, přiznávám bez uzardění, ale časovej limit sme zvládli a vlak do Tišnova stihli. Tady bylo dlužno našim tělům dodat energii formou škopku a polívky dřív, než dorazíme do Brna.
A tam už bylo hulalááá…

Deblínské Vánoce

13. prosince 2009 v 9:07 | sorgh |  Výpravy

Projekt COL spí, hybernuje. Kolega Victimer dlí v Opavě, já provozuji život v Brně, tudíž není mnoho příležitostí k provádění oblíbených skopičin. Avšak Vánoční čas přitáhne Victimera k rodné hroudě a to je příležitost, jak spáchat ňákej ten výlet.
Jelikož se nečekaně nabízí možnost noclehu na jeho Deblínském panství, celé to štrachání se hodláme provozovat v návaznosti na ně. První den přiblížení se cíli, večerní posezení v knajpě ve společnosti několika Gambáčů a následné rozumování u kamen v chalupě.
Ono poté, co stavení opustila nebožka bába, má celé místo zvláštně ponurý tón. Zejména kamenné schody do sklepa.. Jednoho večera
v létě sem se řádně opiven zahleděl do temnoty, kde se ztrácely poslední schůdky a až mě zamrazilo. Myšlenka, že se zezdola vynoří mrtvá babička v županu namáhavě oddechujích pod tíhou uhláku mě mírně řečeno zneklidnila. A co ty archaicky vodovodní kohoutky, ktery by z fleku mohly vystupovat ve filmu Sanatorium v mlze? Nyní v zimním nečase a s mlhou
venku to asi bude festovní nápor na moji křehkou psýchu.
Každopádně následující den je v plánu malá inspekce v Kutinách, kde už prý slovutný Orel neordinuje, uzavřel svoje krovky a nám velmi blízká
nálevna tak zůstává jen milou vzpomínkou. Teplou polívku tak snad okusíme v Bizonovi.
Jak celá akce dopadne je těžko předvídat. Doufám však, že si Vánočních dárků po návratu ještě užiju.

Zimní choutky

4. prosince 2009 v 14:19 | sorgh |  Muzika

Za poslechu poslední ratolesti běsů Marduk sem pověsil prádlo, udělal si kafe a přemítám. Venku vskutku funerální osvětlení, zalézt tak někam do knajpy a poslat tam pár plzní. Tóny "Wormwoodu" mě připomínají, že v první třetině ledna by nás měli Marduk navštívit spolu s Poláky Vader. To bude hutná porcička brutality na lednem zkřehlá srdce. Jojo, pamatuju si, že poslední leta se v Brně největší ikony promenádují hezky v zimě. Švédům to asi může být šumák, tam sou na kosu zvyklí, ale třeba Rotting Christ se v nula sedmým přijeli evidentně ochladit.
Co by asi tak dovezli takový Immortal? Jejich reunion - ach jo - nepřinesl nic, co bych neočekával. Mrtvý se mají nechat v klidu, říkám já, a ne exhumovat jen co dojdou love. Možná se mýlím a je v tom láska k hudbě, ale proč tedy ten předcházející rozpad? S kolegou Victimerem sme cynicky tipovali, kdyže se "nesmrtelní" vrátí a já v duchu planě doufal, že se tak nestane. No co už. Jejich poslední deska All shall fall zkrátka už čpí fabrikou.
Příjemny věci, ktery mě neomrzí, točí Blackoš s Cales. Sehnal sem si poslední dvě desky a to je taková záruka příjemnýho poslechu.
Celkem nedávno mě Česká televize příjemně překvapila cyklem dokumentů anglické BBC s názvem Sedm epoch rocku. Každej díl se věnoval ňákýmu žánru, kterej ve své době zacloumal světem a vskutku bylo na co koukat. Bohužel sem nestihl všechny díly, ale ty pro mě zásadní snad jo. Takže sem nakoukl bordel punku s jeho největšíma ikonama, počátky metalu líhnoucí se pod prdelí hard rocku, výbornej aristokratickej díl s Pink Floyd a další. Já rád chodím poměrně brzo spat, dejme tomu tak o půl desátý. Ale pátky byli ve znamení ponocování, kdy sem se do postele dostal až kolem půl jedenácté:-)
A co nás čeká v Brně v nejblížší době? Zejtra křtí album na Favále Dying Passion. Měl sem je v plánu, ale nakonec asi dostane přednost rodina. Kdo může, ať zajde.
Před Štědrým dnem bude v Brooklynu tradiční Christmassacre festival vol. 7, kde lze dostat nadílku v předstihu. Ještě něco? Nemůžu si vzpomět.
Usínám, du si ukrojit štrůdl.

Rulandské modré Ravis

2. prosince 2009 v 19:11 | sorgh |  Vínování
Tak sem se zas poměl. Další flaška jednoho z nejlahodnějších vín, ktery mě za poslední rok oslovilo, capta est. Jeho jedinou vadou je, že tak rychle ubývá.
Mluvím o pozdním sběru Rulandského modrého od Ravise z Rakvic. Hrozny pochází z Klobouk u Brna, trať Zumperky.
Netřeba klábosit kdovíjak odborně, stejně je to čistě subjektivní záležitost, to koštování, takže co. Vínko je lehky a příjemny jako jarní ráno, trvá dlouho, než ho ucítíte v hlavě. Ovocná chuť natěšuje na další doušek a hnedle je půl flaše pryč... Barva co do sytosti karmínova nic moc, je cihlová a taková mdlejší. O to výraznější je vůně a chuť.
Lze jen doporučit.