Mezi kopci cesta klikatá...

Duben 2009

Rudice

29. dubna 2009 v 16:38 | sorgh |  Lezeníčko
Lokalita Rudice je navýsost pěkná. Hned na úvod je však třeba poopravit
případného turistu, že Rudice je ta a ne ty. Takže v té Rudici je moc krásně. Mají tam starodávný větrný mlýn Já ovšem
častěji zavítám do míst krapet na východ od dědiny, kde se na palouku rozkládá společenství vápencových skalek. Je to doména všelijaké havěti a to jak z řad zvířeny tak lidí.
Jde o oblíbený lezecký areál, jehož výhodou má být možnost lezení i v zimě, pokud jen trochu podmínky dovolí. Důvodem je odhalenost lokality a dostupnost slunečních paprsků vyhřívajících skálu. Nevím, sám tuto zkušenost nemám.
Nejsem totiž bůhvíjaký lezec. Dobívat skalky jsem tu byl všehovšudy asi čtyřikrát, pokaždé s velmi skromnými úspěchy. To ovšem nic nemění na tom, že tato lokalita na mě působí mocným geniem loci a rád se tam vracím.
Lezecký areál má několit částí - skalek, z nichž každá má svůj název. Jmenovitě to jsou:
Masiv hradu, Slza v podhradí, Stěna vedle propadání,V kamenném žlíbku. Takže taková malebná jména. Navíc se nedaleko nachází Rudické propadání, kde se do země propadá Jedovnický
potok, aby se po nějakém čase vynořil v labyrintu jeskyně Býčí skála. Celý ten jeskynní systém je nadmíru zajímavý…
Jedinou kaňkou na celé té kráse Rudického areálu pro mě je, že se sem o víkendu vždycky zatoulá několik lidí. Samota je zde vzácná jako šafrán a když už se povede, je třeba si ji náležitě vychutnat. Je třeba volit všední dny, kdy je jistá naděje na samotu. Ležení v trávě, větřík a svítící vápenec je potom těžká pohoda.








Pod dozorem Kojálu

29. dubna 2009 v 11:17 | sorgh |  Výpravy
Dominuje kraji, tyčí se v těsné blízkosti obcí Krásensko, Lipovec a Kotvrdovice. Má bohatou
historii, je ikonou místních domorodců a přitahuje zraky všech, kteří se pohybují jemu na dohled.
Jeho přítomnost poznamenala i naše jarní putování. Neustále, jako magnet nás nutil kroužit

v okolí a příliš se nevzdálit. Ta magie…

14. 4. 2009 - Den první
Nápad vyrazit na cesty už z Útěchova nenarazil na námitky, proto nás tam autobus v brzkém dopoledni vyskladnil. Nebyl čas ani chuť se zdržovat, a tak nás botasky nemilosrdně unášely lesem dolů do Adamova. Počasí se vybarvilo a prosvítalo lesy mladou zelení.
Nevyžadovalo moc času se mihnout kolem industriálního Adastu a zanořit se do přítmí Jozefovského údolí. Chvíli kolem Křtinského potoka a pak už nás žlutá nelítostně hnala prudce do kopce. Po cestě jsme minuli několik malebných studánek a lopotění ukončil vrchol kopce korunovaný památníkem K.H.Máchy. Nutné foto, Blekoš provětral zavánějící trekovky a já nazul sandál.
Cesta mile utíkala, klábosení nebralo konec a my se pomalu blížili do Rudic. Červená značka vísku celkem nepochopitelně obcházela, takže z jejích útrob jsme viděli jen část. Hospoda nikde, takže důvod k setrvání jsme nenašli. Rychle do Ostrova! zněl povel.
Vcelku banální úsek do Vilémovic netřeba rozepisovat, zastavení přišlo až u Smrtní jeskyně při sestupu do Suchého žlebu. Fešná jeskyňka ve vápencovém svahu nás osvěžila stínem a já si vzpomenul dětských let a prolízání děr s tatíkem.
Pak už dál kolem Balcarky procházející rekonstrukcí a nahoru do Ostrova. Tady se nachází několik hospůdek, ale já najistotu zamířil do knajpy U Němců, která byla očekávaně otevřená. Dali jsme si teda pivko a nakládaný hermelín jako první pomoc, protože hlad už nás docela drásal.
Rozejít ospalost po jídle chvílu trvalo, takže k vědomí jsem přišel někde v poli na trase do Holštejna. Slunko pořád hezky hřálo a větřík chladil. A moje oblíbená oblast se blížila.
Zřícenina hradu Holštejna pod nímž se Bílá voda řítí do nitra skal v místě zvaném Nová rasovna je romantická a mystická lokalita, kde dominuje stín a ledová voda zničí každou plíseň mezi prsty uchozeného turisty. Nezbytně jsem taky nahlédl do děr Staré rasovny, kde nánosy bahna a listí

svědčily o vysoké vodě. To už nás to ale táhlo na dlabanec a pivo do místní knajpy Pod hradem.

Tenhle lokál má duši, setrvání zde omlazuje a činí člověka šťastným. Tím byl evidentně i mladý výčepní, který roznášel dobrou náladu spolu se škopkama. Rozjařeně jsme popíjeli, dali si večeřu a pozorovali místní osazenstvo. Zde jsme taky poprvé potkali Majera. Celkem obézní jezevčík jako by vypadl z Arabely a měl v sobě zrovna Menšíka. Stal se terčem našich vtipů a přispěl tak k dobré atmosféře večerního údolí.
Chtěli jsme v okolí i přespat, ale energie z piva chtěla vychodit, proto jsme ještě chvíli pokračovali v cestě s čelovkou na hlavě setmělým údolím.
Vzpomínky se vší intenzitou se mi vrátili při průchodu rekreačním zařízení Baldovec. Sem jsem jezdil coby školák na pionýrské tábory, tady jsem se zničeně účastníl kolektivních her, lesních běhů a nočních hlídek. Špatné je zapomenuto a já s nostalgií pohlížel na chatky a hřiště tábora. Teď je z toho nějaký soukromý kemp, či co.
Za táborem jsme minuli lom a kousek od obce Baldovec v remízku rozbili tábor. Udělali jsme ohěň a upekli pěkně mastnou klobásu ukradenou z lednice Blekošovi matky. Spánek mě potom přepadl za nešťastného vlnění trýzněného žaludku.

15. 4. 2009 - Den druhý
Až na zhýralé bečení nadrženého srnce proběhla noc v klidu. Budík kolem osmé, šupajdá do Baldovce a snídaně. Místní koloniál přopomínal unimobuňku vrostlou do vápencových vrstev pod námi a i sortiment, tak jak to bývá, nesliboval lukulské hody. Ovšem jogurt měli a tak bylo možno žaludky trošku pohladit. O nohy se nám třela místní minda a bylo pěkné ráno.
Po malé ztrátě směru, kdy jsme si dědinku dvakrát zbytečně prošli, nás značka zákeřně zavedla do strmého kopce. Po pravé ruce se vlnilo koryto potoka rozdělené pravidelnými hrázkami, které asi sloužily jako nárazníky při velké vodě hrnoucí se z polí nahoře. Celkem zajímavé a v lese nevídané.
Další etapa cesty byla ve znamení zlomyslného větru, pařícího slunce a mého slibně se rozvíjejícího nachlazení. Po malém odpočinku na rozcestí U bílého kříže jsme sešli na červenou a po asfaltce přímo do vísky Niva. Zdejší poklidné dění bylo narušeno rekonstrukcí místní silnice vedoucí do Protivanova, což nám vyhovovalo, protože provoz byl minimální. Nebylo třeba se tady déle zdržovat, knajpa byla zavřená. Proto dále lesy a poli kolem Repechů do Malého Hradiště. Tady jsme plánovali jídlo, odpočinek a masáž, ovšem i zde se řídili heslem, že obědvat se má doma a pivo se nepije do třetí odpolední. Celý zmátožení jsme po urputném hledání našli zbytky motivace a pokračovali do Protivanova.
Pálící slunko sebralo poslední zbytky vláhy z našich těl, ale Protivanov nám otevřel pohostinnou náruč stinné nálevny. Dvě kredenciózní tetky se starali o naši žízeň a hlad, a i když vlídností zrovna nehýřili, brali svoje poslání se vší zodpovědností.
Během odpočinku jsem nervózně očekával telefon od manželky, která byla poslána s bubnem na porodní, protože ambulantní doktorce se cosi nezdálo. Už se začalo nad naším čundrem zatahovat, ovšem choť mě zanedlouho uklidnila a ponechala v lokalitě.
Trošku jsme se nalili, na hajzlíku se poctivě vyprázdnili a nálada se rapidně zvedla. S úsměvy na opálených líčkách nám nedělalo problém mašírovat zase o dům dál a to do Suchého.
Tahle vesnice už měla malebnější charakter, který byl zdůrazněn pěkným rybníčkem. Hospody jsme navštívili dvě, v první nás odradila nepříjemná výčepní, ve druhé pak byla opulentní večeře a přiživení pivem. A jako předešlého večera, po doplnění pivní energie jsme už za tmy pokračovali až za obec Velenov, kde jsme si v lesíku na jehličí ustlali a udělali oheň. Další krásná noc, tentokrát bez říčných paroháčů.

16. 4. 2009 Den třetí
Svěží ráno, Blekošova stolice a mohlo se pokračovat. Boskovice už byli za bukem, takže netrvalo dlouho a snídali jsme před malým obchůdkem. Svérázný mladý prodavač měl evidentně vše pod kontrolou a my se obdivovali jeho kurióznímu dialektu.
Povyražení nám během jídla poskytla pojízdná prodejna kuřat. Tady jsem měl poprvé možnost vidět živá kuřata v bednách a věru nebyl to příjemný zážitek. Navíc šofér se s nakládáním moc nedrbal a kvíkot zevnitř vozu napovídal něco o zlomeném pařátku. No, ztratil jsem chuť k jídlu.
Pak jsme spáchali malu prohlídku centra, nenašli bankomat a zas rychle zmizeli do lesa. U potůčku proběhla osvěžující hygiena, protože Blekošovi nohy už zajisté hnily a moje morda potřebovala důkladnou péči kartáčku.
Další směřování bylo velice lesní a do kopce. Nachlazení mi bralo dech, ale v přítmí lesních velikánů se dýchavičná úzkost mísila s bujarostí ministrant

a.
Čas na malou siestu přišel u malého rybníčku s posezením, kde bych s chutí konzervu posvačil, ovšem zásoby došli dávno před Boskovicema. Popadl jsem tedy dech a naše duo se vydalo
směrem dál na Kuničky.
Tato víska se vynořila zničehonic, uprostřed lesa a výrazně nás oslovila. Při pohledu po její hlavní silnice se v dáli rozvíjely horizonty a tvořily dokonalé pozadí vísce ztracené v lesích. Nádhera. Jen hlad nás popoháněl vpřed, bez prohlídky.
Teď už nás čekal Žďár a za ním Petrovice. Tyhle obce nás oslovily svou útulností, Žďár asi více se svým upozaděným rybníčkem, ovšem Petrovice nám poskytli pohodlí restaurace U hraběnky. Zde, ušmajdaní a utahaní, jsme si dopřáli vydatnou stravu a něco piv. A i když nám po jídle silně upadaly hlavy, přesto jsme byli s to sledovat okolní osazenstvo tvořené z větší části nudícími se matkami. Každá s nezbytnou cigaretou v ruce a strašně důležitým pocitem vlastní nezbytnosti řešila kdovíjaké události a trable. Aspoň že jejich děcka byla zdrojem nefalšované srandy a zábavy. Taktéž je třeba pochválit milou servírku, která se s půvabem postarala o naše pohodlí.
S plnými panděry a po pěti pivech jsme se malátně vypotáceli na předposlední etapu naší mise. Skrze Sloup jsme hodlali opět navštívit Holštejn a v jeho okolí přespat.
Úsek to nebyl dlouhý a zanedlouho už jsme cupitali kolem Sloupské dominanty, jíž je kostel. Honem vzhůru do Šošůvky, už se smrákalo a lesem na Holštejn.
Už při západu slunce vrzla branka a duo C.O.L. svorně vešlo na zahrádku hospody Pod
hradem. Zklamáním bylo, že obsluhu nezajišťoval onen již zmíněný chlapík s pusou stále od ucha k uchu, ale ne moc sympatický chlápek, snad majitel či co. To, že nás závěrem natáhl o dvě piva, beru jako samozřejmost, protože mu to koukalo z očí. Navíc i obsluha vázla a člověk si musel
každy pivo pomalu objednávat u pultu. Ach jo, takový úpadek. Nicméně jsme poseděli, dali fasa topinky zasypané hromadou nivy a zalili to třema škopkama. Za naprosté tmy jsme se následně odebrali rozbít tábořisko. Po cestě mě přepadla náhlá a surová tortura střev a bylo nutno udělat zastávku na zajištění mého vyprázdnění. Ta intenzita zažívacího útoku mě překvapila, na místo činu jsem se
došoural tak tak a během pěti sekund bylo po všem. To mluví samo za sebe…
Pak už nám nic nestálo v cestě a my se usalašili na poli u malého remízku blízko cesty k Ostrovu. Tentokrát bez ohně, ale opět vcelku teplá noc skrápěná svitem hvězd.

Den číslo 4
Na pořadu dne poslední etapa a to do Jedovnic. Deptán rýmou jsem si tuto část moc neužil, moje myšlenky zalétaly k rozestlané posteli a čaji s citrónem.
Ostrov nám poskytl snídani na návsi a pak už jsme jen mašírovali přez Krasovou, stezkou přez pole a do Jedovnic na bus. Malý prostoj do odjezdu jsme vyplnili kafem a kolou v Olšovci, kde velkou stranu pro změnu spáchal Blekoš.


A to bylo vše. Čundr musím hodnotit vysokým počtem bodů, protože kraj byl malebný, počasí až na vítr vlahé a okolní příroda v plném rozpuku skýtala nádherné scenérie. K nějakým zásadním poruchám nedošlo a my si dosyta vychutnali vandrování, ničím neomezováni. Kojál nás měl po většinu času na očích, jen co jsme se mu občas ztratili kdesi v údolí, už už nakukoval a hodlal mít stálý přehled.
Pane Majer, poklona.


Tryzna stadiónu

9. dubna 2009 v 14:22
První letošní měsíce znamenaly definitivní zkázu hokejové svatyně v Brně za Lužánkama.
Její zkáza byla patrná již řadu let, co opuštěný stadión chátral. Postupem času se stal obětí laxního přístupu kompetentních potentátů, později věku, počasí a vandalů. Jedinou jeho poslední funkcí se stalo cvičiště pro brněnské hasiče, kde mám tu čest působit. Ti působivou ruinu dosyta využili.
Při výcvicích uvnitř haly jsem se se slzou v oku nejednou vracel ve vzpomínkách do poloviny devadesátých let, kdy jsem coby mladý a blbý fanoušek křičel oplzlosti na rozhodčí z betonové tribuny nebo sbíral ztracené puky mezi lavičkama. Tehdy se zdejší oddíl jmenoval ještě Zetor, posléze Královopolská a konečně Kometa.
Za stadiónem se nacházelo nekryté kluziště pro veřejnost. Součástí byly
kryté šatny, brusírna bruslí a asi i bufet, to už si nepamatuju. Dominantní byl masivní blok trubek chlazení, ktery stál z boku mezi halou a kluzištěm.
Stadion byl uzavřen roku 2000 a bagry se nastartovaly koncem loňského roku. Rychlá práce demoličního komanda srovnala halu se zemí, která tady stála cca 50 let. Během té doby zastřešil nejlepší roky brněnského hokeje a s nimi 11 titulů mistrů republiky.
Nyní nezbývá, než blaženě vzpomínat a pateticky vyprávět potomkům. Ještě sem stihl zachytit tuhle brněnskou dominantu před její demolicí, za což jsem osobně rád.

La Patchanka + Dirn 27. 3. 2009

9. dubna 2009 v 9:13 | sorgh |  Muzika
Zase po čase zavítala na Starou Pekárnu kapela La Patchanka. Tenhle můj nenadálý objev jsem tady na Nymfu už jednou přiblížil, ale teď bych rád zmínil jen pár postřehů, ktery mě během tohoto koncertu zaujaly.
V prvé řadě jsem celou dobu jako Vendelín čekal na mě zcela neznámou kapelu Dirn. Sám jsem si ju pasoval do role předskokana, což byla celkem mýlka.
Po nástupu La Patchanky na plac jsem neznejistěl a smířil se s faktem, že nezmámej band bude plnit roli post - atrakce.
Ovšem jak plynul čas a Patchanka s přestávkama pokračovala v produkci, začlo mě to vrtat hlavou.
Co tam vlastně dělá ten pianista? Že by to nebyl jen host obohacující již tak kvalitní unplugged produkci? Co když to je Dirn? Možná taky že pianista + La Patchanka tvoří samostatnej projekt Dirn...
Ať tak či onak, vystoupení to bylo nadmíru živé, nenudící a vály s piánem osvěžující.
Jediny trable mě tak činila nedýchatelná atmosféra v klubu. V zadní části ventilace veškerá žádná, i když potrubí tam znatelně vedlo. Takže občasné záchvaty sufokace mě vyrušovaly z nerušeného poslechu. Navíc se přidal bolehlav a nevolnost. Jedinou úlevu mi tak kromě dobré Plzně přinesl až proud čistýho vzduchu v hlavním sálečku. Tam sem se potom zdržoval, tam mě bylo s to nalézt.
Dobrá akce, s pár otazníky, ale s těmi se už ňák vyrovnám.