Mezi kopci cesta klikatá...

Leden 2009

...krajina malebná, Vysočinná

18. ledna 2009 v 18:04 | sorgh |  Výpravy
Volný víkend na krku a chuť na výlet doprostřed přírodních krás nedaleko od Brna vyústil v poetickou návštěvu Vysočiny, která jest jakýmsi ostrovem lahodícím mé duši i oku.
Pro ubytování byl zvolen opět penzion Tisůvka ve vísce Cikháj, kde jsme s manželkou už prožili něco krásných dnů a nocí. Nyní, v zajetí ledové krusty, tím více vybízel k ubytování a kachlová kamna v hospůdce dopřávala turistům a běžkařům lahodné teplo.
Na spaní nám byla pronajmuta malá klícka, sice trošku chladnější, ale to se ví, rohová cimra.
Hned jak to bylo možné, vyrazili jsme do městečka Svratka. Odtud bylo v plánu putovat po čevené značce na zámeček Karlštejn. Před tím jsme se ale potřebovali naobědvat a tak knajpa byla jasná volba. A zde je moje první doporučení - Krušnohorská restaurace na náměstíčku naproti konzumu COOP. I když tak zvenčí nevypadá, uvnitř panuje domácí atmosféra. Nekuřácké prostředí jsme kvitovali s povděkem a naprosto prázdný lokál taky. Obsluhovala nás postarší paní, která pro úsměv nešla daleko, tedy do kuchyně a byla velmi úslužná. Moje pochvala kančího na šípkové, navíc i se zelím ji rozradostnilo a tringelt cca 18 č ji málem přivedl k slzám. Milá to žena.
Nacpaní k prasknutí jsem se poté přesunuli na okraj obce a po červené vyrazili do zasněžené krajiny. Cesta vedla kolem golfového hřiště, míjela krásné a staré chalupy, a kolem nás se proháněli nadšení běžkaři.
Na poetičnost zámečku v zasněžené krajině jsem nebyl připraven. Bílo-růžová rokoková stavba usazená mezi stromy u lesa tvořila dokonalé zátiší a já jen záviděl okolním lidem s prkýnky, že si můžou užívat okolní krásu jízdmo.
Času bylo nazbyt, tak jsme se rozhodli protáhnout výlet na Zkamenělý zámek, tedy ještě asi 2 km. Jednalo se o výrazné skalní bloky z ortoruly, kde se kdysi dávno nacházelo jisté hradiště. Dokazovaly to přeživší valy a okopy.
Pak už jsme kvapili zpět na penzion, protože světla ubývalo a my chtěli okusit pár kilásků na běžkách.
Vzali jsme to za penzion po modré, směr na Vojnův Městec. Cesta dobře známá z předloňské cyklo anabáze se pod bílou peřinkou tvářila jinak, kupodivu bíle. Dobrá volba vosku a kvalitní sníh zaručili slušnou jízdu a já tak mohl svoji těhotnou ženu vývézt bez obav z nelidské dřiny. Pro začátek jsme si dali cíl na rozcestí Zubačka. Tady došlo na otočku a návrat. Ponechal jsem ženu na pokoji a sám se vydal ještě asi na hoďku do lesa. Šustil sem si to stopou nestopou, opuštěn, však šťasten. Při výstupu na vrch Tisůvka, který se ovšem nezdařil, jsem zakusil ticho samoty, dokonalé zvukové prázdno, ach…. Pak už se rychle setmělo a já mazal nazpět, k choti, večeři a vyhřáté posteli.
Druhý den, před odjezdem, proběhla bohatá snídaně sestavená z palačinek, něco pečiva a přísad. Nato jsme ještě rychle obuli lyže a jeli se projet. Po stejné cestě, ovšem dál, až skoro k Nové Huti. Na víc to nebylo, odjezd se blížil a tak už jen pomalu zpět, odevzdat kliče od pokoje a tradá do Brna.

Přál bych si víc takových víkendů, pro odpočinek jako stvořených.