Mezi kopci cesta klikatá...

Září 2008

Írán 2008

28. září 2008 v 18:47 | Sorgh |  Výpravy
Letošní srpen jsme věnovali třítýdenní výpravě na Blízký východ a to konkrétně do Íránu. I přez mnoho hlasů, ktery nás od cesty zrazovali, jsme se vydali ochutnat kulturu natolik odlišnou od naší, že nebylo síly, která by nám plány rozmluvila. Lákal nás hlavně fakt, že země je hodně izolovaná od západních vlivů a udržuje si svůj vlastní, silně islámský, ráz.
Nechci zde vypisovat den za dnem jak šly za sebou a kde jsme co zažily. Takže jen ve stručnosti.
Hodlali jsme navštívit pohoří Alborz s jeho nejvyšší horou Damavand, která dominuje i celému Blízkému východu. Jde o vymírající sopku a na vrcholu se nachází aktivní sirná pole, kde ze země unikají sirné plyny. Výstup se nám povedl, až na jednu členku naší sedmičlenné výpravy sme všichni vylezli navrch. .Počasí nám přálo a tak se můžete mrknout na pár povedených fotek.
Při výstupu na horu je třeba počítat s aklimatizací, nás po celou dobu lehce bolela hlava a někdo měl problémy i se žaludkem
Po horách sme se vrátili do nížin a projeli některá města středního a západního Íránu. Navštívili jsme Qazvin, z něhož sme si udělali výlet na zříceninu Alamut castle schovanou v horách. Teherán byl naší hlavní přestupní stanicí a pokaždý jsme z něho co nejrychleji utíkali. Tak strašnej smog a smrad sem si vůbec nedokázal představit, stejně tak naprosto šílenej dopravní mumraj. Jediným světlým bodem tak byl jen noční Azadi monument, krásně nasvětlenej a dominující širému okolí.
Nejkrásnějším městem byl Esfahán, kterej se už dal nazvat turistickým centrem. Vévodí mu rozlehly Ímámovo náměstí s Ímámovou mešitou, Sheikh Lotfolah mešitou a palácem Ali Qapu. Doporučuju navštívit všechny tyto dominanty, protože i interiéry stojí za to.
Cely náměstí obklopuje Velký bazaar, kde seženete všechno, po čem toužíte. Pokud máte zálusk na keramiku, kupte si ji už tady. My nákupy odložili až na Tabríz, kde však nic podobnýho neměli. Je to teda místní specialita, ty nádherně modry kachle a talíře mi vryly do srdce.
Pěkny je i centrum města. Je zde několik upravených parků, kde si člověk může ve stínu odpočnout. Nevynechali jsme ani starobylé mosty přez řeku Zayandeh. Jde o obloukové mosty, v noci nasvětlené a tepající životem. Je tady i několi čajoven.
Asi šest kiláků na západ od centra se nachází Manar Jomban, hrobka nějakýho derviše. Zajímavostí sou ovšem dva kymácející se minarety na jeho střeše. Do jednoho zkrátka vlezl maník, svým pohybem ho rozkomíhal a druhej minaret se začal kývat ve stejnym rytmu. Div místní architektury, kterej ovšem jednou přinese zánik celýho monumentu.
Cesta nás dál zavedla do pouštního města Yazd. Za zmínku zde zdojí komplex Amir Chakhmagh, poznávací znamení města. Dále mešita Jameh, stará čtvrť města celá z hlíny, pozvolna se rozpadající, ale stále obydlená.
Kousek od města se nacházejí tzv. Věže ticha. Jsou to kruhovité věže, které sloužili jako pohřebiště Zoroastriánů. Zesnulej se posadil doprostřed věže a jeden člověk hlídal, ktery oko mu krkavci vyklovnou jako první. Jedna varianta znamenala štěstí, druhá smůlu, nepamatuju si která byla ta šťastná. Těla potom postupně podlehla zkáze hniloby, vysušení a zvířatům.
Další zastávkou byl Shiraz, město básníků. Tady sme navštívili citadelu Karím Chán - e Zand. Má čtvercový půdorys, v každym rohu jednu kruhovou věž. Jedna z nich e silně naklání a dělá tak jistou konkurenci monumentu v Pisse. Uvnitř hradeb se nachází pěkná citrusová zahrada a uvnitř mohutných zdí je výstava starých fotografií z historie města.
Část města zabírá arménská čtvrť, kde se nachází několik křesťanských kostelů. Do jednoho sme se chtěli mrknout, ale konala se tam zrovna svatba, takže pardon, turisti, mazejte pryč.
Nevadilo však, hlavní důvodem návštěvy byl nedalekej komplex Persepolis. Zbytky starověkýho města, ktery vypálil Saša Veliký, tvoří úžasny muzeum v poušti. Těžko popisovat monumentální sloupoví, zbytky bran a mohutny sochy zvířat. Viz foto.
Ze Shirazu jsme se pomalu začali vracet směrem na sever. Opět nutnej přestup v Teheránu a hajdy do Tabrízu.
Tady už byl cítit úplně jinej vzduch než ve středu země. Myslím tím chování. Panovala zde znatelně lehčí atmosféra, mělo to blíž k Turecku, to byl aspoň můj dojem. Valnou většinu obyvatelstva tvořili Ázerové, což je o hodně světlejší národ než čistí Peršani.
Za zmínku zde stojí rozlehlej bazaar, kterej ovšem po Esfahánu znamenal jisté zklamání.
Místní dominantou je Modrá mešita, která byla hodně poškozena zemětřesením někdy v 18. stol a dnes je asi 55 let v rekonstrukci.
My se ještě vydali kus za město do vesnice Kándován. Je to prý něco jako turecká Kappadokie, kde já nebyl. Každopádně je to víska vsazená mezi homolovité pískovcové skály, napůl vytesaná a napůl uplácaná z hlíny. Stále se zde žije a je to unikát. Mají tam i maly muzeum a fajn čajovnu.
Jednu noc sme tu strávili v hotelu a druhej den jsme s jistými problémy (zpoždění autobusu z Teheránu, takže sme vyjeli vlastně až třetí den brzo ráno) vyjeli na cestu zpět do Istanbulu.
Shrnuto a podtrženo, cesta za islámem stála za to. Pro turisty z Evropy je tam neskutečně levno, cestovat taxíkem či bydlet v hotelích není žádný problém, i když i tady je třeba vybírat. Luxusní ubytko nad náš rozpočet se najde i tady.
Lidi sou fajn, vesele navazují kontakty rádi si povídají. Někdy je to až na obtíž, já osobněuž sem z toho byl dost unavenej. Je to holt nezvyk, žijeme v zemi, kde si nikdo nikoho moc nevšímá, pokud ovšem nejde o nějaky neštěstí.
Brzo sem hodím nějaky fotky, takže bude možno se pokochat.
Sorgh