Mezi kopci cesta klikatá...

Adamovské monumenty

3. března 2007 v 20:35 | sorgh |  Výpravy
Adamovské monumenty
3. 3. 2007
Měl sem volnou sobotu a tak sem si pomyslel, proč nedobýt nějaký monument. Ne moc daleko, okolí Brna jest ideální. A tak sem nahlídl do map a zvolil si Adamov a okolní dominanty.
Po včerejších pěti pivech se mi vstávalo nečekaně dobře, byl sem čerstvej a plnej sil. Naházel sem do sebe rychle ňákou snídaňu v podobě musli a vyrazil na vlak.
Jel sem z hlavňáku osobáčkem v 9.02 a těšil se na klidnou cestu malebnou krajinou. Ale hned mě to zkazil jakejsi somrák, co si přisedl do mého osobního prostoru. Smrděl jak popelník a já musel tajit dech, abych nezačal chrchlat. Naštěstí se vzápětí zjevil průvodčí s revizorem a jak tyhle lidi jindy moc nemusím, tak teď sem je miloval. Jakmile zjistili, že milej pán má poloviční lístek bez dokladu o slevě, zhurta na něj spustili bandurskou a ač Popelník bručel a cosi žvatlal, jeho cesta skončila Židenicích. Na to, že mlel cosi o Rájcu, nevím, daleko se nedostal. No ale já potom mohl upadnout ve snění a konečně dýchat.
Po ňákých dvaceti minutách sem vystoupil v Adamově, této perle industriálu. Tohle město mě vždycky fascinovalo svou bizarností, tím nevkusnym zásahem do krásnýho údolí, kde se potkává Svitava s Křtinskym potokem. Ty paneláci na úbočích, ty haly se spletí trubek a kolejí, to je něco tak divnýho a nenormálního, až je to prostě hezky. Sám sobě v tomhle moc nerozumím. No ale k věci.
Počasí bylo tak jako v Brně mírné, zataženo, ale v klidu. Vydal sem se z nádru podél silnice až k místnímu pseudocentru, kde se silnica dělí na cestu do centra, do Josefovskýho údolí a malou odbočku, kam sem zamířil i já. Vede tudy totiž zelená značka směrem k Novému hradu. Hned na jejím počátku sem minul známou knajpu U Baťáka, kde už sme s Blekošem něco piv pokořili. Vždycky sme potom chytli bronchitidu, protože místní mlhovina je velmi koncentrovaná.
Zevnitř se už od dopoledních hodin linul hluk a křik, který jen potvrzoval, že to místní muži myslí s kulturou vážně a organizují se v různých spolcích. Avšak já pokračoval dále do lesa. Asi v tu dobu se otevřela obloha a začalo sněžit. Byl sem rád, protože sem si vyšel docela nalehko a pod fleecovou bundou sem měl jenom triko, čepka samo žádná. Tak sem v té chumelenici prošel kolem známé budovy Pearl Industrial a nastoupil na Svitavskou lesní cestu. To je taková asfaltka vedoucí podél Svitavy, která byla dneska krásně divoká a kalná. Po chvíli sem došel na rozcestí, kde je pomník ňákýho myslivca a spisovatela zároveň, ano, takovej českej všeuměl, a prýští tu i pěkná studánka. Na kamenech kolem pramene je pár vět lesního moudra - Zvíře ať je ti bratrem. Rostlina ať je ti sestrou. No nevím, sehnul sem se k opodál rostoucí bleduli a poudám - zdar ségra, puč mě kilo. A vona nic, ignorovala mě. Tak sem ju rozšlapal a odmítám další takovy úvahy. Cesta dál vedla od studánky doprava po Hradecké lesní cestě. Ušel sem po ní asi 200 m a konečně se značka vydala do svahu po levé straně mezi stromy. Srdnatě sem stoupal, cítě, že cíl už nemůže být daleko. Vločky mě padaly do očí, bunda pěkně pomalu cucala vodu a jen díky nelidské dřině mě nebyla kosa. Za pár minut sem vylezl na vrch, kde mi rozcestník naznačil, že po červené je to už jenom 300 m k hradu. Tuhle cestu už sem znal, jednou sme tady už s Blekošem táhli svoje mrzká těla. Než bys řekl švec tak sem byl u hradní brány. Tenhle hrad je hodně zachovalej a můžete se tu cítit jako ve středověku. Byl postaven ve 14. století a vlastnilo ho mnoho rodů. Největší rozkvět zažil za na přelomu 15. a 16. století, kdy jej zdědil rod pánů Černohorský z Boskovic. Ti jej jako chátrající obnovili a učinili z něj hotovou pevnost. Nad vstupní bránou jsou stále do kamene vytesány erby jak jejich, tak i manželek.
Protože je to soukromej majetek a nebyla sezóna, tak bylo samozřejmě zavřeno, ale i tak sem ve vstupním tunelu udělal pár fotek a i nějakej ten ilegální snímek nádvoří škvírou pod vraty.
Po zdokumentování nemovitosti sem se vydal pěšinou k sousední zřícenině, Starému hradu. Jak logické, že? Tohle je hotová ruina, kde už je vidět jen zbytek jedné zdi, teréní nerovnosti a pěknej hradní příkop. I tak má toto místo svůj půvab a já si ho pěkně prolezl a zdokumentoval.
Cestou zpátky do Adamova se ze sněžení stal spíš déšť, takže sem pěkně reptal a hrozil nebesům. Měl sem v plánu ještě Alexandrovu rozhlednu, ale to počasí mi moc neštymovalo. Když sem se však vrátil do Adamova, bylo mi líto nevyužít situace a volnýho času, a tak sem se přece jen vydal cestou vzhůru městem, hezky po zelené. V ulicích nebylo ani živáčka, jen můj krok se rozléhal opuštěnými ulicemi. Když sem pak nakonec někoho potkal, docela se mi ulevilo. Jsou tu živý lidé!
Cesta mě vedla stále vzhůru a já poznával toto město i z jeho útrob.
Paneláci na mě zblízka hrozivě civěly stovkama očí, cítil sem, že nejsu vítán. Četli snad na mym blogu Adamovskou fikci?? Rychle sem proběhl kolem a navršku konečně vstoupil do bezpečí lesa. Stezka se vinula dál do kopce a tak mě i přes provlhlou bundu začínalo být zase teplo. Z nebe vesele padal sníh s deštěm a snažil se mě poslední úsek k vítězství znepříjemnit. Potkal sem i ňáky turisti, kteří se na mě dívali z pod kapucí, kterou já sem neměl. Sakra. Ale netrvalo dlouho a z oparu se kousek přede mnou vyloupla Alexandrovka.
Tahle kamenná rozhledna má nějakých 10 m výšky, kdy ochoz pro výletníky je ve výšce 5m. Sklání se nad městem z kóty 496 m. n. m., a tak v údolí položenej Adamov je jak na dlani. Já měl sice zamlženy počasí, ale i tak sem se kochal.
Čas však neúprosně běžel a tak sem se musel vydal na cestu zpátky. Posupně přestávalo i pršet a závěrečná etapa na nádr byla docela příjemná. Ještě sem zdokumentoval tristní stav úžasné vily, která stojí kousek od křižovatky. Je to skoro malej zámeček, ale neudržovanej tam jen tak chátrá. Hrozná škoda a trestuhodnost.
Cesta na nádr proběhl v klidu a než přijel vlak, tak sem si na peróně od jednoho místního a ukecanýho duchála vyslech krom láteření i zprávy o výbuchu ve slovenských Novácích. To sou věci, co, dědku? Aspoň máš o čem kecat.
Tak sem se teda dneska měl. Bylo to poetické a poučné. Zjistil sem, že sám sobě su nejlepším přítelem a nikoho dalšího nepotřebuju. A vůbec...!
Sorgh
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Victimer Victimer | E-mail | 4. března 2007 v 14:03 | Reagovat

velmi hezké a poučné, zejména pasáž o sestře bleduli. Zvíře ať je ti bratrem,bojovníku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama