Mezi kopci cesta klikatá...

Adamovská fikce

20. ledna 2007 v 16:36 | sorgh |  Epik
Ave Victimer,
nechtěl sem, ale musím Ti napsat. Jde o tak závažnou věc týkající se temných stránek bytí, že si nevím rady, jsem tak sám, opuštění a zneuznaný, pouhý konzument přepychu a nežádaných požitků.
Adamov, pearl industrial.
S příchodem zimy se ve městě objevili krkavci a dali tak obyvatelům na srozuměnou, že vláda mrazu zprostředkovaná chladivým větrem a svistem černých křídel je zde. Na půl roku se zatemní okna, opravené a nalakované okenice se zabouchnou a po čtvrté hodině a dvacáté minutě na ulici nepotkáte ani ruku. Z hal industriálního kolosu bude dopadat světlo zářivek na jiskřivý sníh a siřičitý kouř se pár metrů od ústí komína přemění na stovky černých krystalů.
A v této pochmurné době se přivalí mlha. Zprvu nízko nad zemí, jen jako závan z kanálů, které již nestačí polykat tu masu hoven a splašků z osídlených strání. Pokryje parky, koleje i tu skrytou stezku, co vede z kolem nádraží do lesa. A až jí bude dost, tak se zvedne a pohltí celé údolí, které bylo dosud hájemstvím lidí.
Ano, lidé, o ty tu jde především. Většinou to jsou dělníci, kteří spojili svůj mizerný život s fabrikou zvanou Adast, kteří už nevidí okolní krásu přírody, kterou jako vřed hyzdí jejich aglomerace. Žijí v zajetí svých ozubených kol a lesklých hřídelí, kovového prachu a smradu síry, a jejich cerebra se nezmůžou než na myšlenku večerního fádního sexu s manželkou, která se každý večer vrací upachtěná a zpocená zpoza pultu místní masny. Ve společnosti sekané, hovězích boků a škvarků i ona degeneruje, a ve svém muži stále vidí toho hrdinu, která si již ve dvaceti letech podmanil frézu a soustruh a s jejich pomocí se jal vyrábět všeliké produkty. Ovšem jeho nejlepšim produktem je jejich dcera, aťsi oligofrenní, krásná. A o krásu těla jde přece především?
Co zde milují, je kultura. Možná to je jejím nedostatkem, ale o to srdnatěji a sveřepěji (to je to slovo) se scházejí, debatují a duševně se ukájejí. Asi nejoblíbenějším místem je černohorská pivnice, ukrytá v odbočce vedoucí kolem fabriky ven, do lesů. Zde, v domění pochybných jistot, se ta nechutná lůza slézá, holduje alkoholu a za svitu telenovel hloubá o životě. Při halasné kritice všeho často zapomínají, že dítěti plenu nevyměnili, že drahé choti kytku nekoupili a že místo kulturního zážitku se večer opět zvrhne v bohapustou pijatyku. Jako včera, jako onehdá...
Nedivím se, do míst jako toto se město nehodí. Ve stínech okolních kopců se něco vkrádá do duše, cosi zlotřilého a zároveň podmanivého. Citlivý romantik, lázeňský manekýn či co, takové tu nenajdeme. Jejich citlivá nitra by nesnesla tu tíhu zavilých živlů. Na to je třeba právě takových hovad tupých, jednoduchých ve svém konzumu. Neurony prorostlé tukem se jen tak nepoddají náladám chmuru a kdyby, tak je tu přítel ethanol. Mám Tě rád, pivo.
S tímto končím náhlou potřebu rozboru adamovského archetypu. Je mi zle a při příští návštěvě Adamova se zliju jak hovado. Co kdyby mě napadlo se tam PŘESTĚHOVAT?!!!
9.2.2006 SORGHSTEIN
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama